IPv6 seminář v Olomouci

V prosinci byl v rámci aktivit CESNETu realizován IPv6 workshop v Olomouci, který byl zaměřen na IT lidi, kteří se chystají (a nebo naopak ještě nechystají :-) nasadit protokol IPv6 ve své síti.


Takže podtitul semináře by mohl být "jak říct něco o IPv6 a nevyděsit" :-). Prý jsem nakonec nejvíce děsil já, obvykle se tohoto úkolu zhostí někdo jiný :-) Prezentované příspěvky si můžete prohlédnout na stránce semináře na webu CESNETu.

IMHO je zajímavý dlouhodobý růst nasazení IPv6 v organizacích připojených do sítě CESNET.

Celý článek......

Cisco Networkers 2011, dny poslední

Den před odjezdem jsem se večer vracel na hotel. Najednou přestalo jet metro, konkrétně Jubilee line. To se stalo na poslední části, kdy mi stačilo přejet jedinou zastávku na North Greenwich. Ke štěstí stačilo trochu, protože metro se mi zavřelo asi 10m přede mnou. Pěšky bych tam byl za chvíli, ale protože neexistuje možnost jít po těch dopravních tepnách pod Temží, tak složitě jsem to musel objíždět asi 45 minut.

Druhý den jsem si přečetl v novinách, že důvodem byla odstávka trati, protože do vozů nahráli nový (a samozřejmě lepší) software. Ten se však choval nějak divně a zapříčinil zastavení provozu. Takže museli v postižených vlacích reloadnout řídicí systémy. To jsou opravdu už rozsáhlé dopady.

Některé trasy obsluhují vozy bez bez lidské obsluhy - viz fotka. Prý už je to dlouho, mají to vyladěné. Všude samé kamery a hlášky, že policie z důvodu bezpečnosti monitoruje 24 hodin přes kamery veškeré pohyby.

No, v sobotu jsem odlétal, v metru žádné výpadky bohudík nebyly. Pouze letadlo mělo hodinu zpoždění, prý kvůli větru. Pravda, házelo to s námi trochu více než obvykle... BritishAirways mi v letadle dali 150ml Coly a chipsy (balíček cca 7x7 cm). To jsem víceméně čekal. Takže jsem čas, který bých jinak trávil konzumaci větší porce, věnoval rozbalení nerozbalitelného nafouklého balíčku s chipsy. Nešlo to. Až se po chvíli ozvala rána, jak balíček prasknul. Naštěstí z něj nic nevypadlo a všech pět chipsů jsem mohl v klidu sníst a zapít Coca-Colou. Už teď se těším na další let s British Airways a na gastronomické překvapení z kuchyně šéfkuchaře Britských aerolinek.

Domů jsem dorazil. A tak konec dobrý, všechno dobré.

Celý článek......

Cisco Networkers 2011, dny další

Nestíhám, nestačím, radši nejím, nesvačím... a taky nepíšu.Je toho hodně. Přednášky zabírají dost času, člověk se snaží absorbovat co nejvíce a k tomu se musí přemisťovat.

V Londýně je všechno daleko. Hodina je nic, dvě jsou normální, tři ještě přijatelné. Pomalu si zvykám a každý den absolvuji podvečerní a noční výlet do města, na více to není. Podařilo se mi naštěstí se dát celkem dohromady, takže se to dá.

Na hotelu jsem připojení k free WiFi nemohl, jak mě varovali, opravdu použít. Normálně mě zablokovali. Situace byla vážná a žádala si analýzu. Že to vážou na MAC adresu mi bylo jasné, ale ani její změna nezabrala. Tak jsem se pustil do dalšího zkoumání a pomohlo vymazat cookies u webového prohlížeče. Kvalita připojení je mizerná, ale slovy klasika furt je to daleko lepší než nic :-)

Co se týče přednášek, jsou většinou celkem pěkné. Usnul jsem jen ve velkém sále při úvodním keynote šefa Cisca. Ale ať mu nekřivdím, bylo to proto, že jsem byl prostě ospalý a byla tam tma. Co je trochu příjemná změna, tak je přístup k neregistrovaným přednáškám. Pokud člověk udělal chybu a přihlásil se na přednášku, která mu moc nesedí, tak není problém přejít někam. Oproti minulým létům je to celkem změna, kdy člověk musel slečny u vstupů často přemlouvat, aby ho pustily do sálu na přednášku, kterou neměl přihlášenu. A ne vždy se to podařilo.

Hodně jsem letos ocenil svého Androida na HTC Desire. Pro neznalé - celé konferenční centrum je pokryto WiFi signálem, takže s připojením není problém. Někde zkusím sehnat čísla, ale mám pocit, že jsem někde viděl, že oproti loňsku má WiFi sít 32x větší kapacitu. Letos hlavně odstranili nutnost se nejdříve přihlásit do sítě přes webový formulář, takže odpadá ten otravný krok, který byl otravný hlavně na mobilních telefonech.

Zpátky k Androidovi - první výhodou bylo, jsem si do kalendáře nahrál seznam přednášek včetně jejich popisu a místa, kde se konají. To jinak naprosto nepřehledný systém registrací umožnil. Za druhé Android bez problémů vydrží celý den i s WiFi, mám na něm synchronizované GDOCs, takže dělat si poznámky je fajn, PDF verze přednášek se dají prohlížet lépe než na Nokii. A není hlavně třeba zapínat notebook Dell E4300, který vydrží na 6-ti článkové baterii tak lehce přes 4 hodiny. Díky kolegovi Honzovi mám ještě druhou baterii, ale to užití je prostě jiné. Kromě toho jsem aktivně používal poštovního klienta a SIP klienta. Takže telefonuji, nespouštím počítač s bluetooth sluchátky! Cítíte ten rozdíl? No, Androida si opravdu moc chválím.

Co je zajímavé, tak letošní cenu Cisco Innovation Awards získal český projekt Masarykova onkologického ústavu z Brna.

Celý článek......

Cisco Networkers 2011, den třetí - Řepkův WestHam

Procházeli jsme se nočním Londýnem a podařilo se nám na pár hodin pobýt v jedné anglické hospůdce. Celkem pěkná. Zpátky jsme se z centra vydali metrem. Je jasné, že jsme museli dříve nebo později hořce narazit na zavírací dobu metra. To jsme ještě nevěděli, že ten den právě nastal.

Cesta byla jasná - přemístíme se pár zastávek do West Hamu a odtamtud něco pojede. Kdyby nejelo, tak si vezmeme taxi, to je jen kousek. Nic nejelo. Obešli jsme tedy místní nádraží, odvážili jsme se i dále do West Hamu, ale nikde nic. On totiž ten West Ham není žádný architektonický výkvět Londýna. A taky místní obyvatelstvo zřejmě nepatří k Londýnské honoraci. V noci jsme prostě konstatovali, že jsme se objevili v pěkné díře... A to tu prý hrál Řepka fotbal. No, asi tu jen hrál, bydlel beztak někde jinde. Taxi jsme nenašli. Metro už nejelo.

Namířili jsme si to tedy na jinou stanici (DLR jezdí i v noci) a tam jsme vzali taxíka (opět Londýňan z Indie). Vraceli jsme se přes West Ham (haha, tady to už přece známe). Za chvíli nahlásil taxikář prolbém - tunel pod Temží byl uzavřen. Taxikář nám dal na vybranou - buď končíme nebo to objede. Na objezd přes další tunel padlo dalších 10 liber. Potom jsme zamířili do Greenwiche (tam jsem už taky znal, bloudil jsem tam hned první den při výpadku metra), kde sídlil náš hotel. Taxikář raději v podstatě celý hotel objel aby nás vyložil před hlavním vchodem. Hned jsme se člověk cítí lépe, když vidí, že někomu na nás tak záleží...

Chybama se člověk učí. Dvě hodiny zpoždění a asi 35 liber za pár minut zpoždění nás poučilo - kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

Celý článek......

Cisco Networkers 2011, den druhý - boj s nemocí

Ráno mi nebylo dobře. Mé nachlazení kulminovalo a tak jsem vyrazil na snídani. Nedělal jsem si iluze, že by tam na mě čekalo nějaké pečivo, ale naděje umírá poslední.


Naděje umřela. Vyzkoušel jsem některé typy rádoby pečiva a pochopil jsem, že anglicky pozivně myslícího jedince ze mě pouhý jeden týden rozhodně neudělá. K párkům jsem dostal tak malé množství hořčice, že ani v naší menze by se za to nemuseli stydět. Najedl jsem se tedy ovoce, pobral nějaké čaje a vyrazil se kurýrovat.

Měl jsem vyrazit už na nějaké akce do Excel centra, ale raději jsem se věnoval léčbě. No, léčbě... prostě jsem se snažil dát dohromady. Neměl jsem si zapomenout vzít slivovici, léčebný prostředek mnoha generací našich předků.

WiFi jede i v hotelu, patřím mezi pár štastných, ke kterým dosáhne WiFi z recepce. Při mém stěstí těžko odhadovat, jak dlouho to vydrží.

Odpoledne jsem se už začal cítit lépe, tak jsem vyrazil do světa. Šli jsme večer na London Eye. Prostě veliké kolo (poháněné prý motorem z Plzeňské Škodovky) s kapslemi pro cca 30 lidí, co se pomalu otáčí a v nejvyšším bodě je docela pěkný rozhled přes celý Londýn. Večer jsme pak absolvovali už jen večeři a šli na hotel.

Koupil jsem si za 7 liber z automatu redukci na normální zásuvku. Zapojil jsem notebook a zjistil jsem, že už se nemůžu připojit k WiFi. Neměl jsem sílu to řešit, prý mi expiroval free účet a web mi suše oznámil, že už ho nikdy, ale opravdu nikdy nemůžu použít. Levou rukou jsem zavřel notebook a šel spát. V tu chvíli už se nic jiného nedalo dělat.

No, všechno mám ještě před sebou :-)

Celý článek......

Cisco Networkers 2011, den první - vzhůru do víru velkoměsta

V roce 2001 se koná konference Cisco Networkers po třech Barcelonských letech Londýně. První den je ve znamení cesty do Londýna.


Nezačalo to všechno dobře. Týden jsem odolával nástrahám nemocí, konzumoval ovoce ve velkém, ale nakonec jsem podlehl až v den odjezdu. Naštěstí to vypadá na nějaké silnější nachlazení, takže Modafen a další podpůrné léky jsem měl přepraveny a tak jsem vyrazil.

Projít všemi nástrahami bezpečáků Ruzyňského letiště se mi tentokrát povedlo zcela bez problémů, dokonce i kapky jsem pronesl. Vyrazil jsem vlakem v noci z Ostravy a letadlo odlétalo v 11h dopoledne, takže jsem počítal, že se u British Airways naobědvám. Asi to je s Angličany těžké, protože Indický letuška - chlap v anglickém letadle mi asi špatně rozuměl, že chci tea, takže mi dal kafe s mlíkem a na jídlo dvě čokoládové třícentimetrové tyčinky. Kafe nepiju, ale nepokládal jsem to za nějak strašné, řeknu si přece potom. Žádné potom už nebylo. Ani čaj, ani oběd. Takže jsem ty dvě hodinky strávil částečně spánkem, částečně sledováním mraků nad zamračenou Evropou.

Moře jsem neviděl, ale mraky se potom roztrhaly a Británii jsem poznal na první pohled. Podle aut, která se míhala po levé straně silnic, veslařů a golfových greenů. Koukal jsem se po letadlech, co letěla porůznu v různých letových hladinách a doufal, že ten provoz mají chlapci na řídicí věží pod palcem, a to, že už tak počtvrté kroužíme nad Londýnem, je naprosto normální. Odchod z letadla, přesvzetí bagáže už proběhlo bez problémů.

Kromě aut mají z druhé strany asi i fronty. Poté, co jsem vystál jednu menší frontu na lístek do metra, mi nemile milá paní sdělila, že fronta je z druhé strany. Kdyby se tam přede mnou nenahrnuly dvě výpravy Němců, tak by mi ten přesun asi nevadil... No, nakonec jsem koupil týdenní lístek za 37 liber + 5 liber deposit. Žádná láce, ale co už. Jsi přece ve víru velkoměsta, řekl jsem si.

V metru je to celkem v pohodě, vyznat se tam dá. Co jsem nečekal, tak byl nějaký větší výpadek na Jubilee line, kterou jsem měl jet do hotelu. Takže stovky a tisíce lidí se začaly pohybovat jednou úzkou chodbou na jinou trasu metra. Docela tam byla tlačenice. Díky redundantním trasám Londýnského metra byla ale cesta zcela jasná a asi jen shodou okolností jsem projel i části Londýna, kde jsem původně namířeno neměl.

Ve finále, kdy mě k hotelu měl dovézt autobus č.188, jsem si opět užil s frontou na zastávce. Pěkně jsem se postavil, abych nakonec, když přijel autobus (v opačném směru!), stál tak pět metrů před autobusem. Nám, otrkaným z pravidelných cest autobusů v devadesátých letech ani nevadila strkanice v autobuse. Už jen zbývalo, aby řidič zvolal "posuňte se, ať se vlezou další cestující, jinak dřív nejedu". Já se vlezl. Měl jsem jet jednu zastávku. Původně jsem chtěl jít pěšky, ale už jsem se potácel Londýnem přes 2.5 hodiny. Tak jsem na ní vystoupil a pochopil, že i ty nákresy tras zastávek budou obráceně. Smířil jsem se faktem, že je čas se opravdu pomalu přeorientovávat na leváka. Sevřel jsem tedy levou ruku v pěst a vyrazil. Za nějakou dobu jsem se dostal do hotelu. Pouhé tři hodiny z letiště. Bez té výluky by to byly tak dvě hodiny, i to je dost...

Ubytování proběhlo bez problémů. Pět liber za den za připojení k místní síti jsem si rozmyslel. Koneckonců tu budu jen spát. Naštěstí free wifi je na recepci a já bydlím ve třetím patře, kde místní wifina kupodivu dosvítí. Čert ví, z čeho je ten hotel postaven. Já mám WiFi router doma ve sklepě a přes dvě podhlahy nedosvítím...

Na pokoji jsem pochopil, že jsem přes veškerou přípravu udělal fatální chybu. Neuvědomil jsem si, že mají v Anglii jiné zásuvky. Byl bych si vzal redukci, co ji kdysi babičce s Vánočním stromečkem donesl strejda z Austrálie. Ale důležité je, že mám doklady a peníze. Koupit se dá vše. I redukce. Ta místní redukce stojí 7 liber, jak mi trochu škodolibě sdělila indická recepční.

A otáčivé dveře se jim taky netočí. A mají tu zimu. A topí klimatizací, která mi hučí nad hlavou. Když ji vypnu, je tu zima, protože hotel není zateplený. Kde to jsem?! :-) Kolikrát jsem si dnes vzpoměl na Barcelonu, šumění moře a teploty kolem 19 stupňů.

Večer jsme se vyrazili registrovat na konferenci. Trička welcome packu (tmavě modré, bude dobré na florbal) už dostávají jen Netveti. Ostatní nic.

Utahaní jsme se vydali hledat nějakou normální restauraci. Londýňané mají asi zálibu v čínských a mexických restauracích. Až na jednu byly všechny plné chilly a dalších pochutin, které nemusím. Ale nakonec jsme se najedli, dal jsem si větší kuřecí hamburger za cenu luxusního oběda v ČR. Holt velkoměsto. Ale máme před sebou celý týden, tak si snad s Londýnem na sebe zvykneme.

Celý článek......

Projekt Easyworld

Na konci roku 1999, těsně před Vánoci, jsem dostal nabídku pracovat na jednom zajímavém projektu. Cílem bylo vytvořit Internetový obchodní dům EasyWorld. V té době takových obchodů moc nebylo. Projekt financovala německá firma a hlavní vývoj probíhal v ČR.


V těch letech to byla poměrně velká Internetová aplikace, navíc ještě vyvíjená v Ostravě. Německá firma měla vyvinutý v té době produkt, který umožňoval generovat WWW stránky a také seznam zboží. Obojí mělo být z programu přímo exportovatelné přímo do prostředí EasyWorldu. Ten program pro Windows napsal a udržoval nějaký německý student, který kvůli tomu přestal studovat fyziku.

Já měl mít na starosti všechny systémové věci toho projektu. Od zapojení sítě, síťových prvků až po správu a konfiguraci všech serverů v projektu použitých. Práce to byla poměrně rozsáhlá, bylo potřeba vyřešit zastupitelnost a tak se do projektu zapojil ještě kamarád Karel, který se mnou tehdy dělal na výpočetním centru VŠB.

Termíny byly naprosto šibeniční. Všichni jsme měli jsme dva měsíce na to, abychom rozjeli projekt, navrhli technická řešení a ta zprovoznili v nějaké předváděcí verzi. Po těch dvou měsících byla plánována výstava ve Švýcarsku (rozsahem něco jako Invex) a tam jsmě měli ten obchod prezentovat a také byla naplánovaná televizní reklamní kampaň. Programátorům jsem tehdy vůbec nezáviděl. V té době jsem ještě trochu více programoval, takže jsem jim dělal ještě konzultace okolo PHP (tedy ve verzi RC4). My s Karlem jsme při vývoji museli řešit nasazení PHP4, sladění s Oraclem, což se ne vždy dařilo. Ve finále jsme tak trávili u serverů odpolední a noční hodiny. Vzdálené přístupy tehdy nebyly moc reálné, kapacita linky vývojového centra byla tuším 64kbps a doma jen dial-up. Večerní autobusové linky domů jsem znal nazpamět :-)

Z pohledu sítě byla celá sestava složena ze směrovače (Cisco 3660), L2 přepínače Cisco Catalyst 2950. Zadavatel měl poměrně velká očekávání, takže jsme navrhli do sítě ještě i load-balancer Radware WSD-Pro, který obsluhoval celkem tři aplikační servery. Tehdy se podle dodavatele počet těchto zařízení dal spočítat na prstech dvou rukou, takže bylo zajímavé se s tím zařízením setkat a nasadit.

Na přelomu února a března jsme naložili dva servery do auta a vyrazili s kolegou Pavlem na týdenní výlet do Švýcarského Curychu. Celodenní cesta proběhla celkem dobře. Jen se občas ještě lehce orosím při vzpomínce na noční dálniční půlkilometrové couvání po přejetí exitu. Tehdy jsem to Pavlovi vážně nerozmluvil. Instalace a konfigurace systému na výstavišti nakonec proběhla dobře a tak největší technický problém celé akce byla demontáž přístrojové desky auta, za kterou zapadl parkovací lístek výstaviště :-). Trochu jsem měl obavy jak budu řešit bez rozumné konektivity nějakou špatnou funkcionalitu projektu, ale naštěstí vše běhalo bez problémů. Byli jsme zapojeni za nějakým NATem, přístup ven byl jen k webu, dovnitř se nebylo možné spojit ani SSH tunely.

Po instalaci stánku i samotné aplikace firma pozvala celý výstavní tým na večeři do restaurace. Po celodenní práci to bodlo. Kručící žaludek se po náročném dni hlásil o slovo. Večeře se k mé smůle odehrála v Mexické restauraci, kde snad i obyčejný chleba byl ostrý. Já ostré opravdu nemusím, takže jsem se musel spokojit s chlebem :-) Výstava skončila dobře, ve vývoji se mohlo pokračovat. Na zpáteční cestě jsem udělal ještě jednu životní zkušenost - je zbytečné chodit k McDonaldovi, človek se tam stejně nenají :-)

Do provozu by celý systém byl v ČR nasazen nejprve v Ostravském uzlu komerční části sítě CESNET. Tato síť byla následně prodána Contactelu. Vzpomínám si na setkání nad celým clusterem spolu s novými, rychle najatými, obchodníky Contactelu. Celá sestava se tedy sestávala ze tří aplikačních serverů, jednoho management serveru, jednoho HP serveru s databází Oracle, směrovače, přepínače a load-balanceru. Tehdy chtěl dodavatel mít garantovány z dnešního pohledu směšné 2Mbps (linka do Contactel uzlu byla 8Mbps) a dokonce za to byl připraven zaplatit. Ale obchodníci Contactelu se nám smáli a říkali, že 2Mbps je moc a stejně nám to nikdo nenabídne. Nabídka přišla o měsíc později tehdy začínající GTS. Takže Contactel splakal nad výdělkem a sestava se přesunula na GTS. Já už od té doby neměl sestavu přímo pod rukama (tj. jedna síťová karta mého osobního PC nebyla zapojena do interní sítě clusteru :-) a vzrostly mi tak výrazně latence.


Ke konci roku jsme připravili přesun celého clusteru do sítě v Mnichově. Pro samotný přesun HW jsme připravili dva servery, které převzaly dočasně všechny důležité funkce. Všechno zařízení se naložilo do dodávky a odvezlo se do Mnichova. Do Mnichova jsme vyrazili s Karlem a šéfem projektu Honzou. Servery jsme vyložili, zprovoznili, synchronizovali a nakonec přepojili do ostrého provozu.

Návštěva ISP v Mnichově byla zajímavá. Žádné malé místnosti 5x5m, ale obrovské sály 50x30m, dlouhé chodby a velké monitorovací centrum, kde se mi podařilo se oficiálně v pozdních večerních hodinách navštívit a pokecat s operátory.

Projekt skončil podobně jako některé další v té době. Po asi třech letech firmě došly finance a projekt ukončila. I nějaké drobné nám tehdy nebyly vyplaceny, ale to vem čert. Ta atmosféra při vývoji byla obrovsky inspirující, zažít opravdu těsnou spolupraci celého týmu. To jsou věci, které člověk ocení.

Celý článek......

Když nejde hospodář na střechu aneb nejede nám síť

Říká se, že když nejde hospodář na střechu, tak střecha jde k hospodáři. Zatím marně přemýšlím nad pěknou transpozicí tohoto přísloví do světa IT. A na toto přísloví jsem si vzpoměl, když jsem za poslední měsíc řešil dva technické problémy. Oba byly vyústěním dlouhodobého podceňovaní stavu IT.


I přes uvedené dva příklady si myslím, že outsourcing IT má na světě své místo. Ono nakonec je stejně všechno o samotných lidech a jejich přístupu, bez ohledu jsou-li přímo nebo nepřímo zaměstnaní.

Příběh první - server odolávající zubu času

Bylo nebylo, asi v roce 2003 mě kontaktoval jeden pán (řekněme Novák) z jedné IT firmy. Potřeboval pomoci se situací v jedné ne úplně malé společnosti, které zajišťují provoz IT. Hořekoval, že všichni úředníci stojí a čekají, až opět server pojede. Tak jsem se pustil do zjišťování stavu. Linuxový server s instalovanou Sambou najednou přestal jet. Při fyzické obhlídce jsem zjistil, že v rohu zastrčené obstarožní PCčko je plné prachu. Už si přesně nepamatuji na skutečný problém, ale vybavuje se mi, že to bylo pravděpodobně fsck, které se muselo při bootování OS spustit ručně. Některé datové disky byly formátovány na EXT2, některé na FAT. Na CDROMce ušetříme, tak u serveru být nemusí. Klasika. Zálohy už dávno nefungovaly. Heslo roota samozřejmě nikdo neměl. Zásadní problém a zprovoznění napraveno během nedlouhé chvíle. Patnáct úředníků jásalo, že může opět pracovat, dalších patnáct vzdychlo, že opět musí pracovat :-)

Schůzka s vedením společnosti byla zajímavá. Doporučil jsem, aby si koupili pořádný server s HW RAIDem. Tehdy to vycházelo tuším na cca 60-80 tisíc Kč. To však bylo v rozporu s plánovanými investicemi do IT. Ke konci roku si pan totiž ředitel kupuje za tuto částku nový notebook. A protože končí rok, tak v květnu by snad mohli dát něco dohromady.

Střih. Nacházíme se v roce 2010, počátek léta. Volá mi pan Novák, jestlipak si pamatuji na server v té společnosti. No jasně, já si pamatuji věcí... :-) "Tak ten server odešel. Asi disky." Přežil, chudák, v té konfiguraci dvoje či troje povodně, ale věkem sejdeme nakonec všichni. "Musíme s tím něco co nejrychleji udělat, firma musí šlapat!". Podařilo se mi obnovit datový svazek, ale samotný systém už ne. Takže jsem systém celý nainstaloval a zprovoznil. Firma se plácla přes kapsu a zcela nový 80GB disk (cena 1TB disku v r.2010 nedosahuje 2 tis. Kč - poznámka autora pro naše potomky) doplnila o vyřazené PCčko některého z úředníků. Firma se za těch pár let rozrostla. Síťaře nepotěší pohled na několik SOHO přepínačů zapojených do série, blikající všemi barvami v krásném prostředí husté kabeláže... Rytířovo srdce však začne bušit a klást si otázku - je v té zadrátované džungli nějaká Síťová Růženka? A server...? Ten se reinkarnoval. Jo, RAID... jasně, probereme to... A pokud neumřeli, tak to asi probírají dodnes.

Příběh druhý - dokud se směruje, ještě se neumřelo

Jako každou pohádku, tak i tuto začnu slovy bylo nebylo... Bylo nebylo, v jednom městě byla jedna nejmenovaná společnost, obchodující docela úspěšně na Internetu. A tuto společnost napadlo, že by měla zabezpečit svou síť, serverové služby, mít duální připojení, firewall... I pořídilo se příslušné technické vybavení. Příjemné bylo, že shodu na technickém vybavení a zejména na financích za toto vybavení, se podařilo najít poměrně rychle. To nebývá vždy pravidlem :-) Vše šlo přes firmu, která hodně IT věcí naší společnosti outsourcovala. Vše bylo nainstalováno, zprovozněno.

A po zhruba čtyřech-pěti letech se ozvala ona outsourcující firma s tím, že potřebují něco velmi naléhavě změnit (konkrétně IP adresy). Na celém řešení (dva směrovače, jeden Linux v pozici serveru) se po dobu jejich služby nic nového neudělalo a nic nestalo. A uptime 1260 dní potěší oko každého admina :-) Po jisté anabázi se mi na systémy podařilo přihlásit (kdeže se ztratila u firmy má odevzdaná dokumentace?). Změnily se nameservery, úplně se změnil čas (NTP nedosažitelné), špatně fungující resolving u web serverů... Hlavně, že to sype^H^H^H^Hjede!

Jeden směrovač firma zresetovala do továrního nastavení tak, že ho nedokázala zprovoznit. A tak ho raději odložila a nahradila starším modelem Linksys (hlavně, že to aspoň směruje!).

Změny se udělaly. Outsourcující firma dostála svým závazkům (vždyť se o to stará), klient je spokojen. Administrátora přeci nebudeme přeplácet, udělal jen to, co je třeba. A administrátor si říká, komu není rady, tomu není pomoci.

Závěr

A tak, milé děti, jako v každé pohádce, i zde skončilo všechno dobře... Vždy se najde nějaký rytíř, co zachrání princeznu před zlým drakem. Dobrou noc děti... :-)

A pro ty, co je ještě nespí, nabízím oblíbenou ukolébavku mého bývalého vedoucího kroužku kybernetiky Jardy Kroczka.

Celý článek......

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Včera byla na jedné z našich lokalit provedena revize elektrických rozvodů. Elektrikáři jsou šikovní. V podstatě vždy tato operace poškodí zdroj nějakého z našich prvků. Obvykle to bývají zdroje APček. Tentokrát byl "vylosován" jiný prvek, zdroje APček se jim zdály asi málo :-) Odnesl to agregační přepínač Cisco Catalyst 3750, respektive jeho zdroj.


Po plánovaném výpadku dopoledne naběhla část sítě, ale ve 12:03 mi volali, že je poškozen zdroj u jednoho agregačního přepínače. Vzdychl jsem, podíval jsem se na hodinky (tedy na čas na IP telefonu), poděkoval jsem osudu, že jsem už po obědě, a jal se konfigurovat nový přepínač. Naštěstí jsem měl stejný typ přepínače na stole. Minulý týden jsem totiž testoval nový IOS 12.2(53) a některé nové IPv6 vlastnosti.

Konfigurace byla hotova během chvilky. Ještě jsem ji trochu upravil, zabalil jsem napájecí a konzolový kabel (to je takový ten bleděmodrý, co nechávám i tak pro jistotu v každém rozvaděči :-). Radek na mě houkl, že ta reakce je celkem rychlá a že bych to měl měřit.

To dodalo jinak zcela běžnému servisnímu zásahu jiný náboj. I když výpadek nepostihoval o prázdninách téměř žádné uživatele, tak jsem vyrazil, nasedl do auta (ano, soukromá jízda) a odjel přes celé město na EkF. Papírově je to 13km, dobře 20 minut cesty autem. Kousek od budovy, kam jsem mířil, sídlí i školka mé dcery. Tak jsem dceru vyzvedl. Poté jsme zamířili do příslušného rozvaděče, následovala demontáž, montáž. Zde se ukázalo, jak prozíravě jsem si přibral pomocníka. To se hodí, když se demontuje ne úplně lehký prvek ve výšce dvou metrů a existuje někdo, kdo podá šroubek nebo šroubovák... Potom už proběhlo přepojení kabelů a v 13:16 byl podle monitoringu provoz obnoven.

Lehce mě ještě překvapily nějaké drobné změny v novém IOSu, to jsem už v klidu nastudoval a doladil doma.

Čas 1:13 mezi přijetím informace o výpadku a zprovozněním je celkem slušný, že? Teď už jen vyřešit RMA...

Celý článek......