V roce 2001 se koná konference Cisco Networkers po třech Barcelonských letech Londýně. První den je ve znamení cesty do Londýna.
Nezačalo to všechno dobře. Týden jsem odolával nástrahám nemocí, konzumoval ovoce ve velkém, ale nakonec jsem podlehl až v den odjezdu. Naštěstí to vypadá na nějaké silnější nachlazení, takže Modafen a další podpůrné léky jsem měl přepraveny a tak jsem vyrazil.
Projít všemi nástrahami bezpečáků Ruzyňského letiště se mi tentokrát povedlo zcela bez problémů, dokonce i kapky jsem pronesl. Vyrazil jsem vlakem v noci z Ostravy a letadlo odlétalo v 11h dopoledne, takže jsem počítal, že se u British Airways naobědvám. Asi to je s Angličany těžké, protože Indický letuška - chlap v anglickém letadle mi asi špatně rozuměl, že chci tea, takže mi dal kafe s mlíkem a na jídlo dvě čokoládové třícentimetrové tyčinky. Kafe nepiju, ale nepokládal jsem to za nějak strašné, řeknu si přece potom. Žádné potom už nebylo. Ani čaj, ani oběd. Takže jsem ty dvě hodinky strávil částečně spánkem, částečně sledováním mraků nad zamračenou Evropou.
Moře jsem neviděl, ale mraky se potom roztrhaly a Británii jsem poznal na první pohled. Podle aut, která se míhala po levé straně silnic, veslařů a golfových greenů. Koukal jsem se po letadlech, co letěla porůznu v různých letových hladinách a doufal, že ten provoz mají chlapci na řídicí věží pod palcem, a to, že už tak počtvrté kroužíme nad Londýnem, je naprosto normální. Odchod z letadla, přesvzetí bagáže už proběhlo bez problémů.
Kromě aut mají z druhé strany asi i fronty. Poté, co jsem vystál jednu menší frontu na lístek do metra, mi nemile milá paní sdělila, že fronta je z druhé strany. Kdyby se tam přede mnou nenahrnuly dvě výpravy Němců, tak by mi ten přesun asi nevadil... No, nakonec jsem koupil týdenní lístek za 37 liber + 5 liber deposit. Žádná láce, ale co už. Jsi přece ve víru velkoměsta, řekl jsem si.
V metru je to celkem v pohodě, vyznat se tam dá. Co jsem nečekal, tak byl nějaký větší výpadek na Jubilee line, kterou jsem měl jet do hotelu. Takže stovky a tisíce lidí se začaly pohybovat jednou úzkou chodbou na jinou trasu metra. Docela tam byla tlačenice. Díky redundantním trasám Londýnského metra byla ale cesta zcela jasná a asi jen shodou okolností jsem projel i části Londýna, kde jsem původně namířeno neměl.
Ve finále, kdy mě k hotelu měl dovézt autobus č.188, jsem si opět užil s frontou na zastávce. Pěkně jsem se postavil, abych nakonec, když přijel autobus (v opačném směru!), stál tak pět metrů před autobusem. Nám, otrkaným z pravidelných cest autobusů v devadesátých letech ani nevadila strkanice v autobuse. Už jen zbývalo, aby řidič zvolal "posuňte se, ať se vlezou další cestující, jinak dřív nejedu". Já se vlezl. Měl jsem jet jednu zastávku. Původně jsem chtěl jít pěšky, ale už jsem se potácel Londýnem přes 2.5 hodiny. Tak jsem na ní vystoupil a pochopil, že i ty nákresy tras zastávek budou obráceně. Smířil jsem se faktem, že je čas se opravdu pomalu přeorientovávat na leváka. Sevřel jsem tedy levou ruku v pěst a vyrazil. Za nějakou dobu jsem se dostal do hotelu. Pouhé tři hodiny z letiště. Bez té výluky by to byly tak dvě hodiny, i to je dost...
Ubytování proběhlo bez problémů. Pět liber za den za připojení k místní síti jsem si rozmyslel. Koneckonců tu budu jen spát. Naštěstí free wifi je na recepci a já bydlím ve třetím patře, kde místní wifina kupodivu dosvítí. Čert ví, z čeho je ten hotel postaven. Já mám WiFi router doma ve sklepě a přes dvě podhlahy nedosvítím...
Na pokoji jsem pochopil, že jsem přes veškerou přípravu udělal fatální chybu. Neuvědomil jsem si, že mají v Anglii jiné zásuvky. Byl bych si vzal redukci, co ji kdysi babičce s Vánočním stromečkem donesl strejda z Austrálie. Ale důležité je, že mám doklady a peníze. Koupit se dá vše. I redukce. Ta místní redukce stojí 7 liber, jak mi trochu škodolibě sdělila indická recepční.
A otáčivé dveře se jim taky netočí. A mají tu zimu. A topí klimatizací, která mi hučí nad hlavou. Když ji vypnu, je tu zima, protože hotel není zateplený. Kde to jsem?! :-) Kolikrát jsem si dnes vzpoměl na Barcelonu, šumění moře a teploty kolem 19 stupňů.
Večer jsme se vyrazili registrovat na konferenci. Trička welcome packu (tmavě modré, bude dobré na florbal) už dostávají jen Netveti. Ostatní nic.
Utahaní jsme se vydali hledat nějakou normální restauraci. Londýňané mají asi zálibu v čínských a mexických restauracích. Až na jednu byly všechny plné chilly a dalších pochutin, které nemusím. Ale nakonec jsme se najedli, dal jsem si větší kuřecí hamburger za cenu luxusního oběda v ČR. Holt velkoměsto. Ale máme před sebou celý týden, tak si snad s Londýnem na sebe zvykneme.
Celý článek......
Nezačalo to všechno dobře. Týden jsem odolával nástrahám nemocí, konzumoval ovoce ve velkém, ale nakonec jsem podlehl až v den odjezdu. Naštěstí to vypadá na nějaké silnější nachlazení, takže Modafen a další podpůrné léky jsem měl přepraveny a tak jsem vyrazil.
Projít všemi nástrahami bezpečáků Ruzyňského letiště se mi tentokrát povedlo zcela bez problémů, dokonce i kapky jsem pronesl. Vyrazil jsem vlakem v noci z Ostravy a letadlo odlétalo v 11h dopoledne, takže jsem počítal, že se u British Airways naobědvám. Asi to je s Angličany těžké, protože Indický letuška - chlap v anglickém letadle mi asi špatně rozuměl, že chci tea, takže mi dal kafe s mlíkem a na jídlo dvě čokoládové třícentimetrové tyčinky. Kafe nepiju, ale nepokládal jsem to za nějak strašné, řeknu si přece potom. Žádné potom už nebylo. Ani čaj, ani oběd. Takže jsem ty dvě hodinky strávil částečně spánkem, částečně sledováním mraků nad zamračenou Evropou.
Moře jsem neviděl, ale mraky se potom roztrhaly a Británii jsem poznal na první pohled. Podle aut, která se míhala po levé straně silnic, veslařů a golfových greenů. Koukal jsem se po letadlech, co letěla porůznu v různých letových hladinách a doufal, že ten provoz mají chlapci na řídicí věží pod palcem, a to, že už tak počtvrté kroužíme nad Londýnem, je naprosto normální. Odchod z letadla, přesvzetí bagáže už proběhlo bez problémů.
Kromě aut mají z druhé strany asi i fronty. Poté, co jsem vystál jednu menší frontu na lístek do metra, mi nemile milá paní sdělila, že fronta je z druhé strany. Kdyby se tam přede mnou nenahrnuly dvě výpravy Němců, tak by mi ten přesun asi nevadil... No, nakonec jsem koupil týdenní lístek za 37 liber + 5 liber deposit. Žádná láce, ale co už. Jsi přece ve víru velkoměsta, řekl jsem si.
V metru je to celkem v pohodě, vyznat se tam dá. Co jsem nečekal, tak byl nějaký větší výpadek na Jubilee line, kterou jsem měl jet do hotelu. Takže stovky a tisíce lidí se začaly pohybovat jednou úzkou chodbou na jinou trasu metra. Docela tam byla tlačenice. Díky redundantním trasám Londýnského metra byla ale cesta zcela jasná a asi jen shodou okolností jsem projel i části Londýna, kde jsem původně namířeno neměl.
Ve finále, kdy mě k hotelu měl dovézt autobus č.188, jsem si opět užil s frontou na zastávce. Pěkně jsem se postavil, abych nakonec, když přijel autobus (v opačném směru!), stál tak pět metrů před autobusem. Nám, otrkaným z pravidelných cest autobusů v devadesátých letech ani nevadila strkanice v autobuse. Už jen zbývalo, aby řidič zvolal "posuňte se, ať se vlezou další cestující, jinak dřív nejedu". Já se vlezl. Měl jsem jet jednu zastávku. Původně jsem chtěl jít pěšky, ale už jsem se potácel Londýnem přes 2.5 hodiny. Tak jsem na ní vystoupil a pochopil, že i ty nákresy tras zastávek budou obráceně. Smířil jsem se faktem, že je čas se opravdu pomalu přeorientovávat na leváka. Sevřel jsem tedy levou ruku v pěst a vyrazil. Za nějakou dobu jsem se dostal do hotelu. Pouhé tři hodiny z letiště. Bez té výluky by to byly tak dvě hodiny, i to je dost...
Ubytování proběhlo bez problémů. Pět liber za den za připojení k místní síti jsem si rozmyslel. Koneckonců tu budu jen spát. Naštěstí free wifi je na recepci a já bydlím ve třetím patře, kde místní wifina kupodivu dosvítí. Čert ví, z čeho je ten hotel postaven. Já mám WiFi router doma ve sklepě a přes dvě podhlahy nedosvítím...
Na pokoji jsem pochopil, že jsem přes veškerou přípravu udělal fatální chybu. Neuvědomil jsem si, že mají v Anglii jiné zásuvky. Byl bych si vzal redukci, co ji kdysi babičce s Vánočním stromečkem donesl strejda z Austrálie. Ale důležité je, že mám doklady a peníze. Koupit se dá vše. I redukce. Ta místní redukce stojí 7 liber, jak mi trochu škodolibě sdělila indická recepční.
A otáčivé dveře se jim taky netočí. A mají tu zimu. A topí klimatizací, která mi hučí nad hlavou. Když ji vypnu, je tu zima, protože hotel není zateplený. Kde to jsem?! :-) Kolikrát jsem si dnes vzpoměl na Barcelonu, šumění moře a teploty kolem 19 stupňů.
Večer jsme se vyrazili registrovat na konferenci. Trička welcome packu (tmavě modré, bude dobré na florbal) už dostávají jen Netveti. Ostatní nic.
Utahaní jsme se vydali hledat nějakou normální restauraci. Londýňané mají asi zálibu v čínských a mexických restauracích. Až na jednu byly všechny plné chilly a dalších pochutin, které nemusím. Ale nakonec jsme se najedli, dal jsem si větší kuřecí hamburger za cenu luxusního oběda v ČR. Holt velkoměsto. Ale máme před sebou celý týden, tak si snad s Londýnem na sebe zvykneme.
